Mobilní masážní terapie

24. 4. 2022

Co bych si přála aneb Jak jsem začala hledat kořeny

Začnu tím druhým, tedy tím aneb. Vždycky jsem toužila být součástí velké rodiny. Takové té, kde se její členové prolínají, trochu si někdy překážejí, mají občas nebo i často odlišné názory, ale všichni jsou spojeni jakýmsi neviditelným provázkem a mají se rádi. Není třeba v tom hledat bůhvíjakou idylu, jen vědomí, že při respektování všech odlišností, jsou schopni si pomáhat, podporovat se a nikdy by nikdo nikomu neublížil ani by se dlouho neškaredil. 

Nyní jsem se ocitla v situaci, jakou jsem si nikdy neuměla představit. Děti jsou dospělé a žijí vlastní život (což je v pořádku), předkové dávno odešli za svými předky, stýkám se jen s jedním z rodičů, kamarádka je jen jedna, za to ta nejlepší. Ostatní známí, přátelé a kamarádi mají svoje životy, rodiny a povinnosti a tak trochu odlišné názory na události v posledních dvou letech. Za spolubydlícího mám věrného nezištného a láskyplného 16ti letého miniaturního teriéra. Kontakt s okolním světem je minimální. 

Nechci se propadat do sebelítosti, ale spíš hledat v každé situaci nové možnosti. A když se nemohu vymlouvat na úkoly, povinnosti a službu ostatním, vede cesta do vlastního nitra. Když utichne chaos a potřeba řešit věci, které přicházejí z okolí, vznikne potřeba řešit sebe. Konečně. Není to vůbec po těch letech navyklého chování jednoduché. Objevují se dávná nesplněná přání i okamžitě oponující hlasy, které říkají proč to nebo ono nedělat. Chvíli trvá je roztřídit a nechat si to opravdové, vlastní, moje, to, co mně dělá dobře a vzbuzuje příjemné pocity. To, co přináší napětí a úzkost, není moje. 

Možná obdiv k tomu, co nám zanechaly civilizace a kultury dávných i nedávných dob, možná touha poznat blíž dobu, v níž tito lidé žili a tvořili, mě přivedla ke studiu historie a dějin umění. Přiznávám, že mně to nahrazuje chybějící kořeny, absenci povědomí o vlastní rodové linii. A doslova dává smysl mému bytí. 

Při poznávání života, práce, kultury a také ovlivňování přírodními jevy si citelně uvědomuji vývoj lidstva až do dnešní doby. Je mi líto, že nejen já, ale také mnoho ostatních ztrácí ten pomyslný provázek, který spojuje rodinu a vede hluboko do minulosti. Vytrácí se povědomí a úcta k vlastním předkům, ale také k těm, kteří proslavili naši zemi svým nadáním. A že máme na co být hrdí. Nejsme přece stádo, které musí poslouchat pár pastevců, protože nemá jinou možnost.

Přála bych si, abychom zase jednoduše našli kontinuitu s tím, co se v minulosti podařilo, začali se chovat ohleduplně k sobě, k ostatním a hlavně k přírodě a přemýšleli o věcech, které v nás vzbuzují harmonii. Nadprodukce a nadbytek všeho nám, jak je vidět, štěstí nepřináší. Osobně je mi blízký styl wabi sabi. Zkuste se také nechat inspirovat. 

Hezkou neděli. :-)